TEREZA SAMKOVÁ.........................................................WORK ............... CONTACT ...............ABOUT ...............OTHER LINKS

NOVOTVARY


Navazuji na řešení osobního prostoru, tělesnosti, existence, hmoty, člověka…

Co pro mě představuje prostor? 
Jako symboliku beru síť, která je nekonečná. 
Vytvářím pro sebe prostor, kde si můžu dovolit dávat myšlenky dohromady, vrstvit je a skládat různými směry v různém měřítku, pohledu.  

Proces vrstvení - stejně jako myšlení má i proces malby mnoho vrstev, textur.

Práce s vlastním tělem - dostupnost/pravdivost, řeším svou podstatu v tomhle světě. 

Tělesná schránka může být odrazem procesu myšlenkové sítě v neustálém opakování hmotných věcí.

Ve své práci se zabývám vlastním tělem, které transformuji do novotvaru, jakéhosi orgánu, jež pozbývá hranic. Vytvářím prostor, který vrstvením odkazuje k myšlenkám na hmotu, barvu, prostor, strukturu sítě, do které je tělo lapeno. Síť, která definuje samu podstatu obrazu bytí.

Zamýšlím se nad formou obrazu, nad jeho fyzikálními vlastnostmi a čím plátno může být. Můžeme vidět kus reality za obrazem? Nevytváříme zbytečnou iluzi honbou za pravdivostí?

Instalaci v daném prostoru vnímám jako celistvou práci, nikoli jako jednotlivá díla zvlášť. Hraji si s kompozicí, s prostorem, snažím se na něj reagovat.


DOTEKY



Skrze sebe a své znalosti nechávám zaznamenat čistý otisk mých nejbližších. 
Otisk, který vytváří oni sami skrze mne.


„Jak zachytit otisk, dotek druhého člověka?“

Celá práce vznikla z potřeby uchovat si doteky lidí, které miluji a jsou pro mě velmi důležití - těch lidí je samozřejmě více, ale mluvím zde o nejbližší rodině - rodičích a prarodičích.

Díky jednotlivým zadáním práci s papírem, které dávám svým nejbližším zaznamenávám jejich dotek, čas a především je samotné... 
Chci aby bez pomoci jiného předmětu než sebe zanechali otisk - ohybem, celodenním nošením v kapse nebo jinou svou činností (např. 3x, 15x, 20x přehnout papír, vytvořit kruh, aby papír měl 8 hran atd...) zanechali stopu - letmým okem neviditelnou, avšak silnou a důležitou. Vznikaly z toho abstraktní objekty z papíru, jakési architektonické modely, sochy. Byly to práce, které by se svým naučeným vnímáním estetiky jinak neudělali.

Po dokončení práce jsem je požádala, aby vybrali jedno dílo a to vystavili kdekoli u sebe doma. Následně jsem pracovala se svou instalací výsledných objektů v jejich osobním prostoru.


„Je pro mě důležité i pouhé vědomí doteku.“

Čas je něco dostihne každého z nás. Každý zde máme vyměřený svůj čas a nikdy nevíme jasně, kolik jej máme k dispozici. 


Dokumentace projektu pomocí fotografie a videa. Následná práce s prostorem a instalací.

NAŠÍVÁNÍ


Vynechání barvy.

Práce s vlastním tělem, materiálem, plátnem. 

Být v bezprostředním kontaktu, díky velmi intimnímu procesu našívání.
Schránky těla, které zaznamenávají určitý čas a děj.



Dotek, materiál, pravda?
Otisk lidství
otisk mne samotné
intimita
proces - vnitřní/vnější

Zachycení času...

OTISK, ODSTUP, INTERPRETACE, POTVRZOVÁNÍ



Navazující na Autoportréty/otisky/potvrzení/existence... 

Zde interpretuji a potvrzuji svou předchozí práci. Snažím se na ni nahlížet s jistým odstupem. Pochopit. Protože pro samotného umělce který tvoří je nejtěžší si uvědomit, co vlastně vytvořil.


Nemá od práce odstup, je do ni ponořen.


Začala jsem malovat kompozice z „mé stěny“, instalaci mé předchozí práce. Malovala jsem práce už namalované, jen jiným jazykem...


„Přemalováváním“ jsem se snažila od předchozí práce odstoupit, nahlížet na ni pohledem pozorovatele.



+ našívání


Vynechání barvy.
Práce čistě se sebou samotnou a materiálem, plátnem.
Být v bezprostředním kontaktu, díky velmi intimnímu procesu našívání.


Dotek, materiál, pravda?
Otisk lidství
otisk mne samotné
intimita
proces - vnitřní/vnější


Zachycení času...


AUTOPORTRÉTY, OTISKY, POTVRZENÍ, EXISTENCE


Mám své hranice, které mi nedovolují soustředit se na něco, co mě není blízké, ale na ty věci, které cítím, které jsou v mém fyzickém kontaktu, nebo ty, které jsem prožila…

Možná je to jistým způsob nerealistické, protože je to neobjektivní a vnímáno pouze skrze mou osobu, ale díky této upřímnosti a sobeckosti, se to stává reálným záznamem/výzkumem. Skrze tuto upřímnost chci komunikovat. Obracet zrcadlo na diváky. Aby mohli hledat sami sebe, stejně jako se snažím hledat já sama. Chci jim ukázat pouze další možnost, jak nahlížet na sebe samé, a možná si položit nové otázky. Nechci diktovat, jak by měli dané věci vnímat.


Obkreslování sebe samé
Při své maturitní práci, jsem načala téma Vnitřní krajiny. Začala jsem s reálnými autoportréty z odrazu pomocí zrcadla, ale většinu těchto prací jsem zničila.  Při realizaci návrhů, jsem si uvědomovala, že vnější podoba, je v časové ose velmi proměnlivá. Připadala jsem si sama sobě cizí. Nedokázala jsem pomoci klasického autoportrétu dojít k vnitřní podobě. Přemýšlela jsem čím to je. Zjistila jsem, že vlastně překresluji jen odraz v zrcadle, jen formu toho co vidím. Proto jsem se snažila autoportrét transformovat do prožitku. Při procesu, ve kterém je mé tělo v kontaktu s pokreslovaným materiálem mi došlo, jak moc dokáže být kresba intimní. Doteky tužky na mém těle vyvolávaly pocity, něhy a intimity. Přesně tenhle pocit, kdy tělo není řízené rozumem, ale jeho fyzickou přirozeností, je pocitem, kdy cítím, že se celou svou bytostí, každým tahem vkresluji do podložky. Je to vlastní intimní prožitek a jako takový je nepopsatelný. Vzniklá forma tak může, ne-li musí, na každého čtenáře (diváka) působit skrze jeho vlastní senzibilitu.

Většina z nás mnohdy neví co je, kdo je, zápasí se svou existencí a trpí sebeurčením. Tyto práce tak nemusí jen definovat můj vnitřní prostor, ale mohou umožnit divákovi najít cestu k tomu, jak pochopit sebe samé. Zastavit se, zamyslet se a odtrhnout se na malou chvíli od dění všude kolem, které nás neustále formuje.

Tady začala má práce se sebou, s vlastním tělem. Je to pro mě nejupřímnější forma, protože to, s čím pracuji, si můžu doslova osahat. Je to něco prožitého a zároveň něco neprobádaného. V této práci jsem se vrátila zpět k zrcadlu, měla jsem pocit, že minule jsem to vzdala až příliš brzy, proto jsem se rozhodla k tomu vrátit. 

Práce je rozdělena na dvě části:
I. část
Je tvořena malbami rukou. V malbách vycházím ze svého odrazu v zrcadle a ze svých skic sebe podle něj. Proč jsem pracovala rukama a ne štětcem? Když jsem začala pracovat, zjistila jsem, že při něčem tak osobním jako je autoportrét musím mít minimální odstup při práci a štětec mi jen překážel. Bez něj jsem se dokázala v malbě více vyjádřit. Navíc barvu vnímám jako hmotu a tu musím cítit, když s ní pracuji. Z podobného důvodu jsem hlavně pracovala na nenapnutá a nenašepsovaná plátna. Plátno je skvělý materiál. Zajímá mě ve svém „surovém“ stavu, přirozeném a nepřipraveném na jakýkoliv zásah.

II. část
V této části práce jsem vypustila dalšího prostředníka mezi mnou, plátnem a barvou – zrcadlo. Barvu jsem nanášela na sebe rukama, podobně jako jsem malovala své autoportréty v první části. Mé tělo se stalo jakousi matricí, takže se dá říci, že se jedná o monotypy. 

Z těchto otisků jsem v prostoru galerie Kabinet 217 vytvořila horizontální figuru, jakéhosi živočicha (nadčlověka?). 

Spíše než to, abych neobratně psala o tom, co jsem touto prací zamýšlela, napíšu zde poznámky, které jsem si během práce zapisovala. Zatím nedokážu napsat souvislý text k těmto pracím, je na to příliš brzy a potřebovala bych větší časový odstup.

Dotek, dojem, cítění, zanechání stopy
svědectví života
existence 
lidství
hranice člověka
hranice mě
mé tělesnosti
mé psychiky

Vytrácení pravdivosti člověka, vytrácení lidství z našeho světa, odcizení od skutečnosti, reálného prožitku.
Zanechání otisku, důkaz toho, že žiji a že jsem tady.

Hranice představují konec i začátek, jakýsi vymezený prostor, území. Při jejich boření vznikají nové, je to nekonečný proces.

Máme se vůbec snažit o to překračovat je, nebo objevovat? Nebo je to jednoduše náš úděl, ať už vědomě, nebo nevědomě?
Jsme v pasti vlastních hranic, které se neustále mění, ale jsme pořád v nich – hranice nejdou překročit, je to past – stejně jako je naše tělo jakousi hranicí, která nelze překročit – nejspíš pouze tehdy, když zemřeme, se odpoutáme od hmoty, která nás drží – tehdy zboříme zeď, která určuje naše hranice, které jsme se celý život snažili překračovat, ale pouze jsme naše hranice posouvali.
Nebo také ne.


Turínské plátno pro mě představuje záznam hranice mezi životem a smrtí – je na něm jak krev živého, tak krev mrtvého. Možná, že je toto plátno, do nějž byl po své smrti zabalen Ježíš Kristus podvrh, ale na tom nesejde. Jde o to, že ať už to byl kdokoli, kdo byl v tomto plátně zabalen, je v něm otisk této hranice. Záznam života a smrti, dvou různých světů, které jsou si navzájem tak blízké a zároveň tak vzdálené a pro mnohé z nás nepochopitelné.

Celý život se učíme jak žít, abychom pak zemřeli.

Co jsme jako lidé?
Jsme živočichové. Co je na nás tak výjimečného? 
Je to tím, že si uvědomujeme vlastní existenci?