Mám své hranice, které mi nedovolují soustředit se na něco, co mě není blízké, ale na ty věci, které cítím, které jsou v mém fyzickém kontaktu, nebo ty, které jsem prožila…
Možná je to jistým způsob nerealistické, protože je to neobjektivní a vnímáno pouze skrze mou osobu, ale díky této upřímnosti a sobeckosti, se to stává reálným záznamem/výzkumem. Skrze tuto upřímnost chci komunikovat. Obracet zrcadlo na diváky. Aby mohli hledat sami sebe, stejně jako se snažím hledat já sama. Chci jim ukázat pouze další možnost, jak nahlížet na sebe samé, a možná si položit nové otázky. Nechci diktovat, jak by měli dané věci vnímat.
Obkreslování sebe samé
Při své maturitní práci, jsem načala téma Vnitřní krajiny. Začala jsem s reálnými autoportréty z odrazu pomocí zrcadla, ale většinu těchto prací jsem zničila. Při realizaci návrhů, jsem si uvědomovala, že vnější podoba, je v časové ose velmi proměnlivá. Připadala jsem si sama sobě cizí. Nedokázala jsem pomoci klasického autoportrétu dojít k vnitřní podobě. Přemýšlela jsem čím to je. Zjistila jsem, že vlastně překresluji jen odraz v zrcadle, jen formu toho co vidím. Proto jsem se snažila autoportrét transformovat do prožitku. Při procesu, ve kterém je mé tělo v kontaktu s pokreslovaným materiálem mi došlo, jak moc dokáže být kresba intimní. Doteky tužky na mém těle vyvolávaly pocity, něhy a intimity. Přesně tenhle pocit, kdy tělo není řízené rozumem, ale jeho fyzickou přirozeností, je pocitem, kdy cítím, že se celou svou bytostí, každým tahem vkresluji do podložky. Je to vlastní intimní prožitek a jako takový je nepopsatelný. Vzniklá forma tak může, ne-li musí, na každého čtenáře (diváka) působit skrze jeho vlastní senzibilitu.
Většina z nás mnohdy neví co je, kdo je, zápasí se svou existencí a trpí sebeurčením. Tyto práce tak nemusí jen definovat můj vnitřní prostor, ale mohou umožnit divákovi najít cestu k tomu, jak pochopit sebe samé. Zastavit se, zamyslet se a odtrhnout se na malou chvíli od dění všude kolem, které nás neustále formuje.
Tady začala má práce se sebou, s vlastním tělem. Je to pro mě nejupřímnější forma, protože to, s čím pracuji, si můžu doslova osahat. Je to něco prožitého a zároveň něco neprobádaného. V této práci jsem se vrátila zpět k zrcadlu, měla jsem pocit, že minule jsem to vzdala až příliš brzy, proto jsem se rozhodla k tomu vrátit.
Práce je rozdělena na dvě části:
I. část
Je tvořena malbami rukou. V malbách vycházím ze svého odrazu v zrcadle a ze svých skic sebe podle něj. Proč jsem pracovala rukama a ne štětcem? Když jsem začala pracovat, zjistila jsem, že při něčem tak osobním jako je autoportrét musím mít minimální odstup při práci a štětec mi jen překážel. Bez něj jsem se dokázala v malbě více vyjádřit. Navíc barvu vnímám jako hmotu a tu musím cítit, když s ní pracuji. Z podobného důvodu jsem hlavně pracovala na nenapnutá a nenašepsovaná plátna. Plátno je skvělý materiál. Zajímá mě ve svém „surovém“ stavu, přirozeném a nepřipraveném na jakýkoliv zásah.
II. část
V této části práce jsem vypustila dalšího prostředníka mezi mnou, plátnem a barvou – zrcadlo. Barvu jsem nanášela na sebe rukama, podobně jako jsem malovala své autoportréty v první části. Mé tělo se stalo jakousi matricí, takže se dá říci, že se jedná o monotypy.
Z těchto otisků jsem v prostoru galerie Kabinet 217 vytvořila horizontální figuru, jakéhosi živočicha (nadčlověka?).
Spíše než to, abych neobratně psala o tom, co jsem touto prací zamýšlela, napíšu zde poznámky, které jsem si během práce zapisovala. Zatím nedokážu napsat souvislý text k těmto pracím, je na to příliš brzy a potřebovala bych větší časový odstup.
Dotek, dojem, cítění, zanechání stopy
svědectví života
existence
lidství
hranice člověka
hranice mě
mé tělesnosti
mé psychiky
Vytrácení pravdivosti člověka, vytrácení lidství z našeho světa, odcizení od skutečnosti, reálného prožitku.
Zanechání otisku, důkaz toho, že žiji a že jsem tady.
Hranice představují konec i začátek, jakýsi vymezený prostor, území. Při jejich boření vznikají nové, je to nekonečný proces.
Máme se vůbec snažit o to překračovat je, nebo objevovat? Nebo je to jednoduše náš úděl, ať už vědomě, nebo nevědomě?
Jsme v pasti vlastních hranic, které se neustále mění, ale jsme pořád v nich – hranice nejdou překročit, je to past – stejně jako je naše tělo jakousi hranicí, která nelze překročit – nejspíš pouze tehdy, když zemřeme, se odpoutáme od hmoty, která nás drží – tehdy zboříme zeď, která určuje naše hranice, které jsme se celý život snažili překračovat, ale pouze jsme naše hranice posouvali.
Nebo také ne.
Turínské plátno pro mě představuje záznam hranice mezi životem a smrtí – je na něm jak krev živého, tak krev mrtvého. Možná, že je toto plátno, do nějž byl po své smrti zabalen Ježíš Kristus podvrh, ale na tom nesejde. Jde o to, že ať už to byl kdokoli, kdo byl v tomto plátně zabalen, je v něm otisk této hranice. Záznam života a smrti, dvou různých světů, které jsou si navzájem tak blízké a zároveň tak vzdálené a pro mnohé z nás nepochopitelné.
Celý život se učíme jak žít, abychom pak zemřeli.
Co jsme jako lidé?
Jsme živočichové. Co je na nás tak výjimečného?
Je to tím, že si uvědomujeme vlastní existenci?
